Dnes jsem byla s Lukáškem u zápisu do školy. Paní učitelka ho velice chválila a já na něho byla patřičně pyšná jako asi každá máma. Jaký obrovský rozdíl je mít tak "odlišné děti". S Lukáškem si tak nějak užívám tu "normálnost" či jak to nazvat. Normálně kamkoliv jdeme, aniž bych se musela strachovat, že bude divadelní představení se řvaním, normálně si spolu povídáme, bavíme se s okolím, jsem v pohodě a bez stresu. Je to úžasný pocit... U Sárinky nevím, co bude v dané minutě, dokáže se smát a hned brečet a pořád dokola. Když se rozhodne, že sebou práskne na zem, tak to udělá. Vůbec jí nezajímá, kolik lidí se na ni dívá a že se to nemá! Jsem ráda, že aspoň prostřednictvím Lukáška můžu zažívat ty obyčejné běžné věci, které si možná ani někdo neuvědomuje. Sárinka mě obohacuje zase po jiné (dost silné) stránce, ale toto bohatství je těžce vykoupeno. Přesto všechno je mám ráda stejně a nikdy bych v lásce k nim nechtěla dělat rozdíly. Nezasloužili by si to...
I já jsem mooc ráda za prostřední dítě - dcerku..jinak bych si myslela, že jsem neschopná matka, která neumí své děti vychovat...ale ona se tak nějak vychovává sama. Narozdíl od těch zbývajících 2 dětí. Ale díky Bohu za všechny 3...nevyměnila bych je za všechny poklady světa.
OdpovědětVymazat