Jak se rozhodnout...

Každý člověk dělá běžně denně nějaká rozhodnutí. Někdy se to týká maličkostí, někdy jsou ale naše rozhodnutí dost  závažná, hlavně když si uvědomíme, že se nedají vrátit zpátky. Jinak se také rozhoduje za mou osobu a jinak, když musíme rozhodovat za druhé. Můj bývalý nadřízený razil heslo: "Rychlá rozhodnutí jsou ta nejlepší!" A možná měl v něčem pravdu, ale teď k věci...
Sárinka chodí již druhým rokem do "normální" mateřské školky s asistentkou. Speciální školka byla plně obsazena a nám bylo "speckou" doporučeno, že Sárinka potřebuje zdravé prostředí, kde odkouká běžné chování  dětí. Vedoucí učitelka zmiňované školky byla velmi ochotná Sárinku přijmout a vše proběhlo "tak nějak hladce". Byla nám přidělena výborná paní asistentka a já si říkala, že je to snad sen. Sárince se ve školce líbilo, horší to snad měly paní učitelky. Sárinka dává svoji nelibost, jelikož ještě neumí pořádně mluvit, najevo pískáním, lépe řečeno vřískotem. Jekoty naštěstí netrvají dlouho, dá se odpoutat její pozornost na nějakou činnost, věc apod. V tomto případě záleží na asistentce, jak hodně zná dítě a jak si dokáže poradit. Naše paní asistentka , pro nás bohužel, po 4 měsících otěhotněla a já už začala něco tušit. Nový školní rok začal s novou slečnou asistentkou. Nevím, moc se mi to nezdá, nějak si k Sárince zatím nenachází cestičku. Ráno  ji asistentce nepředávám, Sárinka jen tak bez pozdravu vpluje do třídy. S minulou paní asistentkou jsem si denně předávala informace, s nynější jsem mluvila tak 5x! Připadá mi spíš jak pomocná síla školky (dělá nástěnky, šablony, ozdoby) a já mám pocit, že tam vůbec pro Sárinku vlastně není. Podle vedoucí učitelky ji nechá křičet třeba půl hodiny na záchodě, nepomůže jí ani s obutím botů. Spec. centrem nám bylo doporučeno, že není pro dítě dobré, pokud se citově na asistenta upne, mazlí se s ním apod.  Asistent si nemá dítěte všímat a zasáhnout až tehdy, bude-li nějaký problém. Souhlasím, je to příprava na školu, ale vše má své hranice. Bývalá paní asistentka se o Sárinku zajímala, aby ji pochopila a měla ji taky ráda. Připravovali jsme spolu pro ni úkoly, které využívala v mezičasech, kdy se Sárinka nezapojovala do určitých činností školky. Sárinka ráda malovala, měli jsme desítky výkresů. A dnes? Od začátku školního roku máme 2 výkresy, úkoly a různá cvičení leží na skříni. Pořád nevím v čem je problém.  Jelikož si nepředáváme informace, nevím, zda bude umět řešit krizové situace a Sárinčin pískot obtěžujucí učitelky i děti. Přitom se takové situace dají jednoduše řešit. Dřív ji děti měly moc rády, včera jsem od jedné holčičky zaslechla jen - "zase ta Sára". Bylo mi to moc líto, protože doma je Sárinka celkem hodná a dělá velké pokroky. Byla jsem původně strašně šťastná, že může chodit do běžné školky. Je to pro mne sice velmi těžké každý den pozorovat ty roztomilé holčičky, jak si povídají se svými maminkami, kolik mají otázek a kamarádek, jak jsou "zdravé" a odolávat přísným pohledům ostatních rodičů, že mám asi "nevychované" dítě či co!!! Každý den bojuji ve školce hlavně sama se sebou, jsou to denní podpásovky.
Ta malá holčička mě tou větou vlastně přivedla na otázku: "Proč"? Proč tam vlastně chodíme? Je tam sice to "zdravé prostředí" a Sárinka tam chodí ještě pořád moc ráda, ale nechodila by možná taky ráda někam jinam? Znovu mne napadla ta speciální školka. Nebyla by pro ni lepší??? Paní učitelka by se jí věnovala zaručeně víc (umí s takovými dětmi pracovat), jistě by Sárinka nebyla jako doposud vynechávána z různých akcí školky, rodiče tam jsou jistě chápající  a děti určitě nebudou o nic horší, jsou to děti!!! Možná by byly obě strany nakonec spokojenější. Nevím.... to jsou ty obavy a otázky... Dělám dobře?  Neposuneme se tímto krokem zpátky? Podle spec. centra máme teď tu nejlepší péči, ale já to cítím jinak......i když, lépe by se mi říkalo: "Mám dítě v běžné školce".